Mgr. Miloslav Hubatka
V práci a v rozvoji s nadanými dětmi platí určitá obecně platná pravidla, která je dobré ctít a respektovat. Většinou s nimi pedagogové automaticky pracují, ale také se stává, že jsou přehlížena a ignorována. Dochází tak k nerovnováze, což má za následek další obtíže a problémy. Někdy zcela zbytečně. Připomeňme si stručně některé z nich:
NahoruIndividuální přístup
Jednoduché pravidlo říká, že to, co platí pro jednoho, nemusí automaticky platit pro druhého. Samozřejmě jsou určité univerzální zákonitosti, ale jejich aplikace už tak jednotná nemusí být. Je třeba respektovat, že žáci a jejich charaktery jsou natolik odlišné, že to, co je dobré a funguje u jednoho, může selhat u druhého. Co je užitečné v jednom případě, může jinde dokonce škodit nebo přinejmenším přinášet problémy. Tento problém se objevuje jak ve školách a ve výuce, tak i v další práci s nadanými.
Navíc v dnešní době je individualizace upřednostňována i vyžadována rodiči podstatně více než dříve. Současně sami učitelé vnímají potřebu a přínos takovéhoto přístupu, ale v reálné praxi je to vzhledem ke konkrétním situacím ve třídách velmi těžké.
Překážkou úspěšné diferenciace může být:
-
velký počet žáků ve třídě,
-
příliš velké, až propastné rozdíly mezi žáky,
-
neřízená a nezvládnutá inkluze,
-
nedostatečné znalosti a zkušenosti pedagoga,
-
malá systémová podpora,
-
neochota respektovat nebo zohledňovat individuální zvláštnosti,
-
snaha upřednostňovat, nebo naopak přehlížet potřeby určitého jednotlivce či skupiny na úkor druhých.
Současně je třeba zmínit dva důležité aspekty:
1. Individualizace není všemocná a má svoje hranice.
Někdy bývá individualizace prosazována za každou cenu. Mnozí pedagogové, ale i jiní odborníci ji prosazují jako všelék a hlavní kritérium moderní výuky a školy. Já bych byl v této otázce podstatně rezervovanější. Kde je optimální míra? Domnívám se, že kritériem je efektivita. Pedagog by vždy měl kriticky zvažovat všechna hlediska, a to vzhledem k požadovanému výsledku a cíli. Míru, kdy se individualizace vyplácí, a kdy už platnost ztrácí, a stává se tak kontraproduktivní. Přitom musí mít na zřeteli dobro
a přínos pro jednotlivce i pro skupinu. Jakmile škodí jedné nebo druhé straně, je to špatně. Tato hranice ale může být velmi tenká a málo zřetelná. Každopádně plná odpovědnost je na samotném pedagogovi. Nejenže je to on, kdo zodpovídá za výuku, ale také je zpravidla jediným, kdo o míře individualizace rozhoduje.
2. Individualizace může zamlžovat a zpochybňovat některé…
