dnes je 18.12.2024

Input:

Prevence vzniku úzkosti u žáků mladšího školního věku

15.4.2024, , Zdroj: Verlag Dashöfer

1.94.1
Prevence vzniku úzkosti u žáků mladšího školního věku

Bc. Eva Kolářová

Úzkost a strach

Úzkost a strach je naprosto přirozená součást života každého z nás, a každý si tedy dokáže vybavit situaci, ve které tyto emoce někdy zažíval. Dokáže si představit, z čeho má strach, co v něm vyvolává úzkost, jak sám tyto emoce vnitřně prožívá a jak se projevují na jeho těle. Každý máme tedy se strachem i úzkostí své vlastní a jedinečné zkušenosti, avšak dokážeme od sebe tyto dvě emoce rozlišit? Strach i úzkost jsou si velmi blízké, mají řadu společných znaků, ale lze mezi nimi najít i rozdíly.

Co se týče společných znaků, úzkost i strach lze zařadit do primárních (základních) lidských emocí, což znamená, že jsou vrozené a univerzální pro všechny lidské bytosti. Stejně jako všechny ostatní emoce mají také svoje funkce a přínosy pro člověka. Úzkost i strach slouží především jako obranný mechanismus – pomáhají nám totiž rozpoznat blížící se nebezpečí, mobilizují náš organismus, bystří naše smysly a připravují naše tělo na vhodnou reakci (útok, útěk, ustrnutí). Obě emoce jsou tedy komplexními reakcemi na ohrožující situace, a tudíž mají i velmi podobné psychofyziologické projevy. Tyto projevy se pak objevují v různých rovinách, které se navzájem prolínají a ovlivňují. Jedná se především o rovinu psychickou, somatickou a rovinu chování. Projevy strachu a úzkosti jsou velmi subjektivní a je jich celá řada, proto se jim budeme věnovat v samostatné kapitole.

Někteří autoři nepokládají za důležité mezi sebou strach a úzkost odlišovat, někteří zase poukazují na to, že mezi pojmy není přesně daná hranice a navzájem se prostupují. Většina autorů dnes však tyto dva pojmy rozlišuje. Nejčastějším rozdílem bývá, že strach vzniká v reakci na konkrétní objekt, zatímco úzkost je spíše nespecifická, bezpředmětná. Praško (2005) definuje úzkost jako "nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné přesněji definovat". Jedinec zažívající úzkost tedy pociťuje blížící se hrozbu, avšak není schopen tuto hrozbu přesně pojmout či určit. Strach má tedy na rozdíl od úzkosti konkrétní objekt, kdežto úzkost nemá kořeny v oblasti reálného světa, nýbrž v oblasti světa myšlenkového, psychologického. Honzák (1995) pak o úzkosti tvrdí, že "je to poplach, který běží naprázdno, sám sebe posiluje, umocňuje, šíří se...". I proto mohou být subjektivní pocity zažívané při úzkosti mnohem nepříjemnější než při zažívání strachu. Zkrátka bát se a nevědět čeho vzbuzuje v člověku velmi negativní pocity. Dalším rozdílem mezi úzkostí a strachem může být, že strach vzniká v reakci na přítomnou situaci, kdežto úzkost se váže na něco, co očekáváme v budoucnosti (Mlčák, 1999). Úzkost tedy na rozdíl od strachu netrvá pouze po dobu samotného působení hrozby, ale vyskytuje se i při pouhém očekávání (anticipaci) nebezpečí – tomuto druhu úzkosti pak říkáme anticipační úzkost. Úzkost ale může mít i jiné formy, například může tak nějak "volně plynout" bez jakéhokoli omezení či se může vyskytovat v podobě záchvatů, ať už jednorázových, či se opakujících.

Strach a úzkost jsou tedy emoce silně provázané, avšak kromě společných rysů můžeme najít i ty, co je od sebe odlišují. Společným rysem je například jejich univerzálnost (vyskytují se u všech lidí), dále mají stejnou funkci (upozornění na nebezpečí) a také na každého působí stejně po jeho psychofyziologické stránce. Obě emoce se navzájem nevylučují, a lze je tedy zažívat najednou, tj. pociťuji strach z něčeho a současně pociťuji úzkost. Stejně tak se ale nevylučují ani jiné emoce, dokonce ani ty, co se zdají být naprosto opačné (například radost a smutek). Zažívat strach a úzkost je pro člověka vlastně žádoucí a výhodné, jelikož obě emoce hrají důležitou roli při obraně a zachování organismu, avšak pokud úzkost překročí únosnou mez (tzn. pokud se objevuje příliš často, trvá příliš dlouho či je příliš intenzivní), stává se patologickou a může pro jedince znamenat závažné problémy. Úzkost dokáže být tedy dobrý sluha, ale špatný pán.

Úzkostné poruchy

Pokud se úzkostné stavy vymknou normám a stanou se patologickými, hovoříme o úzkostných poruchách (dříve neurózách). Ty jsou dnes jedněmi z nejrozšířenějších duševních poruch a lze je dle MKN-10 rozdělit na fobické úzkostné poruchy (F40), jiné anxiózní poruchy (F41) a obsedantně-nutkavé poruchy (F42).

Fóbie se vyznačují neovladatelným a neadekvátním strachem z konkrétního objektu či situace (kterých se většina lidí nebojí). Jedinec si svůj iracionální strach plně uvědomuje, avšak není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Existuje nespočet fóbií a v jejich názvu jsou vždy zahrnuty i objekty, které tento strach způsobují. Jednou z takových fóbií je i školní fóbie, která se vyznačuje nepřiměřeným strachem ze školy. Dítě může mít strach z výkonového selhání či se bojí určité osoby ve škole (učitele, spolužáků). Může mít tedy strach, že dostane špatnou známku nebo že se mu ostatní děti budou posmívat (Vágnerová, 2004). Školní fóbie vzniká nakupením různých školních stresorů (nepřijetí kolektivem, srovnávání se s ostatními, neúspěch ve škole) a často ji zažívají děti šikanované.

Obsedantně-nutkavé poruchy se pak vyznačují dvěma komponentami, a to vtíravými myšlenkami (obsesemi) a následnými nutkavými činy (kompulzemi), kterými se jedinec snaží vtíravých myšlenek zbavit. Jedinec se často těmto myšlenkám snaží klást odpor, avšak nezbývá mu nic jiného než se jim podvolit. Do kategorie jiných anxiózních poruch se pak řadí například panická porucha. Panická porucha se vyznačuje recidivujícími panickými atakami, které se nevážou na konkrétní objekt či situaci, a zpravidla je tedy nelze předvídat. Dále sem řadíme generalizovanou úzkostnou poruchu, jejíž základní vlastností je dlouhodobě přetrvávající úzkost, která není vztažená k žádné konkrétní zevní okolnosti. Taková úzkost se často váže k běžným denním záležitostem, přičemž její intenzita, frekvence či trvání nejsou přiměřené zdroji těchto obav.

Úzkostné poruchy se často projevují somaticky a mezi nejčastější příznaky patří bolest na hrudi, dušnost, nechutenství, závratě, svalové napětí, návaly, nevýkonnost, ale i sebepoškozování. Školní fóbie se pak může projevovat především vegetativními potížemi (špatným usínáním, buzením se, odmítáním jídla, zvracením) objevujícími se v čase, kdy má jít dítě do školy. Tyto obtíže v době prázdnin či o víkendech mizí (Vágnerová, 2004). Léčba úzkostných poruch bývá často farmakologická, ale může být i psychoterapeutická, a je tedy vždy třeba vyhledat odborníka co nejdříve po propuknutí symptomů.

Vznik úzkostí

Názory na důvody vzniku úzkostí se různí. V minulosti se hovořilo o dvou navzájem se vylučujících faktorech, které ovlivňují vznik psychických nemocí, a to o faktoru biologickém a o faktoru prostředí. Dnes se s těmito faktory samozřejmě také počítá, avšak již se na ně nenahlíží jako na vylučující se, ale na vzájemně se doplňující. Vznik duševní nemoci u člověka je tedy zapříčiněn vzájemnou interakcí jeho genetických predispozic a prostředím, ve kterém vyrůstal (Hort et al., 2000). Který z těchto dvou faktorů u vzniku úzkostí převládá, zůstává zatím nejasný, avšak předpokládá se, že u patologických úzkostí má větší podíl genetika, zatímco u mírnějších případů úzkostí má rozhodující vliv sociální prostředí jedince (Vymětal, 2004).

Různé klasické psychologické směry pak na koncept úzkostí nahlížejí odlišně. Ve Freudově psychoanalytickém pohledu vzniká úzkost prvotně jako následek separace novorozence od těla matky při porodu (Vymětal, 2004) a v pozdějším věku pak hraje vliv především potlačování vnitřních pudových impulzů (Vymětal, 1979). Neopsychoanalytický přístup pak klade větší důraz na roli vnějších faktorů, především na sociální vztahy člověka. Dle Ericha Fromma si dítě skrze výchovu uvědomuje, že je bytostí oddělenou od ostatních, což vede k jeho pocitům osamělosti a úzkosti. Klasičtí behavioristé zase vysvětlují strach i úzkost jako výsledek naučeného chování (Vymětal, 2007). Strach i úzkost dle nich vzniká na základě klasického podmiňování, a lze je tedy i "odnaučit". Ostatně behavioristické podmiňování strachu lze vidět již na experimentu Malý Albert. Současné kognitivně-behaviorální teorie pak předpokládají, že úzkosti vznikají na základě chybných kognitivních procesů a jejich změnou také mohou být zmírněny (Praško, 2005). Na vzniku úzkosti tedy nemá podíl pouze prostředí, ale také vnitřní postoje, myšlení a cítění dítěte. Dítě se během života může naučit nesprávné kognitivní vzorce (například určitý druh přemýšlení), které pak negativně ovlivňují jeho chování a prožívání. Jednou z účinných a ověřených strategií pomoci v překonání úzkosti je tedy právě kognitivně-behaviorální terapie (KBT), ta se totiž soustřeďuje právě na změnu těchto vzorců, které u jedince psychické problémy způsobují.

Dle Vymětala (2004) existují i jiné faktory, které mají vliv na četnost, sílu či typ úzkosti a strachu. Kromě již zmiňovaného biologického hlediska je jedním z důležitých faktorů vývojové období, ve kterém se jedinec nachází, což znamená, že čím je dítě mladší, tím je vůči úzkosti náchylnější, zranitelnější. Dále zmiňuje takzvané psychosociální dispoziční proměnné, které jsou určovány jednak předchozí formativní zkušeností a jednak sebepojetím jedince. Do formativních zkušeností spadají důležité zážitky z dětství a mezilidské vztahy, které určují následnou odolnost vůči zátěži a celkovou vulnerabilitu (citlivost, zranitelnost) dítěte. V souvislosti se sebepojetím pak panuje takový názor, že s úzkostí se snadněji vyrovnává dítě s pozitivním vztahem samo k sobě. Další faktor, který má dle Vymětala (2004) na úzkosti vliv, je předchozí zkušenost jedince. V případě, že dítě v minulosti situaci nepřekonalo či ji zvládlo nedostatečně, lze očekávat, že v budoucích obdobných situacích bude pociťovat úzkost. Posledním faktorem je pak aktuální vyladěnost, tedy celkový zdravotní a psychofyzický stav organismu.

Příčiny samotného vzniku úzkosti mohou být tedy různé a každý psychologický směr nabízí jiné vysvětlení. Roli ve vzniku úzkostí hrají jak biologické faktory, tak faktory prostředí. Mezi významné faktory prostředí můžeme zařadit formativní zkušenosti dítěte, utváření sebepojetí, předchozí zkušenost a aktuální vyladěnost. Náchylnost k úzkostem je také určována vývojovým obdobím, během kterého je dítě stresovým situacím vystaveno.

Projevy úzkosti

Bylo zmíněno, že úzkost i strach jsou reakcemi na ohrožení, a proto jejich projevy bývají ve většině publikací popisovány společně. Projevů úzkosti je celá řada a konkrétní projevy se u každého jedince liší v závislosti na jeho biologických dispozicích a získaných zkušenostech. Každý si tedy během života vlivem těchto faktorů vybuduje svůj vlastní a poměrně stálý způsob odpovědi na zátěžové situace. Většina projevů není specifická pouze pro úzkost jako takovou, ale mohou se vyskytovat i u jiných negativních emocí, a proto je někdy těžké úzkost odhalit.

Vymětal (2007) rozděluje projevy na základě několika rovin, které jsou úzkostí či strachem postiženy. Je jimi rovina psychická, mimická, somatická, dále rovina chování a výkonu. Tyto roviny se pak navzájem prolínají a jedna druhou ovlivňují, především pak rovina psychická, somatická a rovina chování. Jelikož se u každého jedince projevy liší, mohou u někoho převažovat spíše příznaky somatické a u někoho spíše ty psychické, a proto je třeba na úzkost nahlížet v celé její komplexnosti.

První rovinu, psychickou, lze dále rozdělit na kognici, emoci a motivaci. Mezi kognitivní projevy řadíme vše, co zahrnuje kognitivní neboli poznávací procesy (tedy vnímání, paměť, učení, představivost, pozornost a myšlení). Jedná se tedy o případy, kdy úzkost zasahuje do jedné či několika z těchto oblastí mysli, ať už se to týká jejich kvality (např. efektivity myšlení), či kvantity (rychlosti myšlení). Konkrétními příklady, jak úzkost zasahuje do kognitivních procesů, jsou například negativní očekávání, katastrofické představy, obtíže s koncentrací a pozorností či zjednodušené vnímání. Lze si tedy všimnout, že úzkost celkově ovlivňuje kognitivní oblast především v negativním smyslu. Co se pak týče emoční roviny, spadá sem veškeré subjektivní prožívání úzkosti, tedy pocity jako sevřenost, tíseň, pocit ohrožení, neklidu, napětí či pocit vnitřního chvění. Do motivace pak můžeme zahrnout nutkání k určitému vzorci chování, v případě úzkosti má tento vzorec vyhýbavý až únikový charakter. Člověk s úzkostí se tedy může snažit na zdroj své úzkosti nemyslet a vyhýbá se řešení problému, což mu však způsobuje další nepříjemné pocity.

Důležitou komponentu všech emocí tvoří také mimické projevy. Pro úzkost a strach je charakteristické rozšíření zornic, vyvalení očí či otevření úst (Vymětal, 2007). Dále to může být svraštělé obočí či stažené koutky úst (Michalčáková, 2007). Neznamená to samozřejmě, že každý, kdo má svraštělé obočí, trpí úzkostmi; emoce (a především ty negativní) se totiž z obličeje velmi obtížně identifikují. Osobně si myslím, že u mimických projevů závisí také na druhu úzkosti. Pokud se jedná o náhlou ataku úzkosti, jistě se budou mimické projevy shodovat s projevy strachu (vyvalení očí, otevření úst), avšak pokud se jedná o neustále přítomnou úzkost, bude se spíše projevovat ve spodní části obličeje (stažení čelistí, koutků úst).

somatické rovině se vyskytují všechny možné fyziologické změny, které se při úzkostech mohou v těle odehrávat. Takovýchto změn je pak celá řada, přičemž se opět u každého jedince mohou projevovat různě. Mezi nejčastější patří svalové napětí, zrychlený tep, dechové obtíže (zkrácení dechu, hyperventilace), třes, zvýšená sekrece potu, závratě, zažívací obtíže (průjem, zácpa, tlaky v žaludku, nutkání ke zvracení) či sucho v ústech (Praško, 2005). Opět to neznamená, že pokud jedinec vykazuje některý z těchto příznaků, tak ihned trpí úzkostmi, úzkost je velmi komplexní a pro každého člověka specifická zkušenost.

Oblast chování zahrnuje vše, co člověk udělá, když se ocitne v ohrožující situaci či když takovou situaci očekává. Jde tedy o základní reakce člověka na stresovou situaci, kterými jsou útok, útěk a ustrnutí (takzvaná 3U reakce, v angličtině fight, flight, freeze). Za útok se ve stresové situaci nepovažuje vždy jen fyzický akt (napadení), ale celkově postavení se hrozbě čelem a přímá konfrontace s ní. Naopak při úniku se jedinec snaží uniknout z dosahu hrozby. Při úzkostech je častější právě vyhýbavé chování (tedy útěk), ale v silném návalu úzkosti může dojít i k ustrnutí či útoku. Drvota (1971) zmiňuje, že se chování vlivem úzkosti stává stereotypním, jelikož úzkost aktivuje reakce, které byly dříve zafixovány zvykem. To je v souladu s tím, jak úzkost působí na kognitivní procesy – zjednodušené a zkrácené myšlení zkrátka vede k zautomatizovanému chování.

V neposlední řadě úzkost zasahuje do výkonnosti člověka. Samotné ovlivnění výkonu pak záleží především na míře (intenzitě) úzkosti. Úzkost v malé či přiměřené míře může jedinci pomoci v plnění úkolu, zatímco vysoká hladina úzkosti působí na výkon negativně (Drvota, 1971). Honzák (1995) vyzdvihuje právě pozitivní přínosy úzkosti. Tvrdí, že úzkost podporuje oživení starých paměťových stop, povzbuzuje tvůrčí schopnosti a přivádí jedince k originálním řešením situace. To však platí, jen pokud úzkost nepřekročí hranici snesitelnosti. Pokud jedinec nepociťuje úzkost vůbec, může to pro něj být velkou přítěží, jelikož ho nic nevybízí a nemotivuje k aktivitě.

U dětí se úzkosti mohou projevovat různými psychosomatickými problémy. Typickými projevy jsou neklid dítěte, častější zlobení, potíže s jídlem, nechutenství či poruchy spánku. Dalším možným projevem jsou pak tzv. dětské neurotické návyky, například kousání nehtů (Vymětal, 2004). Mladší děti mají často potíže vyjádřit, co cítí, a proto pak mluví především o svých tělesných obtížích (tedy fyzických příznacích úzkosti). Starší děti jsou již schopné popsat své vnitřní pocity lépe, pokud tedy nemají problém se otevřít. Vágnerová (2001) představuje, jaké jsou specifické projevy úzkostných žáků. Jedním z nich je, že se cítí ohroženi i v běžných situacích. Takový žák si ve škole může těžko zvykat na jakékoliv změny (na nového učitele, nový druh zkoušení, ale i na nové místo, kde sedí). Reakce úzkostných dětí jsou pak ve většině případů nepřiměřené situaci, ačkoliv dítě samo je jako nepřiměřené nevnímá.

Všechny tyto projevy jsou typické pro prožívání úzkosti, avšak je třeba mít stále na paměti, že úzkost (stejně jako ostatní emoce) je velmi subjektivní záležitost. Každý člověk může úzkost prožívat a navenek projevovat rozdílně, někdo se může začít červenat, někdo naopak zbledne. Jednotlivé roviny, kterých se projevy úzkosti týkají, se navzájem ovlivňují, a je tedy třeba tyto příznaky vnímat v celé komplexnosti.

Zdroje úzkosti

Stejně jako se u každého úzkost projevuje odlišně, liší se také zdroje, které úzkost u jedince způsobují. Pokud vystavíme skupinu lidí (například školní třídu) stejné situaci, zjistíme, že na každého člena skupiny má situace jiný vliv, vzbuzuje v něm jiné pocity a způsobuje jiné reakce. Někdo může při zkoušení u tabule pociťovat úzkosti, někdo reaguje neutrálně a někdo to může vnímat jako příležitost, jak se před ostatními předvést.

Zdrojem vyvolávajícím úzkost může být tedy cokoliv, přičemž

Nahrávám...
Nahrávám...